My story

21. ledna 2018 v 19:13 | Loretta |  O mně
Všechno to začalo zhruba před rokem. Už dřív jsem mívala špatná období, ale loni v lednu jsem začala vnímat značné zhoršení. Tenkrát jsem ještě měla přítele, ale náš vztah pomalu vyhasínal. Oba jsme tak nějak věděli, že takhle to dál nepůjde, ale ani jednomu se nechtělo vztah ukončit. Do toho všeho jsem vnímala, jak jsem odlišná od ostatních holek. Často jsem si připadala jako zavřená ve veliké sklenici, odkud člověk nemůže ven, ačkoliv se sebevíc snaží. Dost času jsem trávila sama, daleko od všech spolužaček. Dost jsem se jim v tu dobu odcizila, ale nejvíc ze všeho mě asi zabolelo, že jsem neviděla ani náznak toho, že bych jim nějak chyběla. Střídaly se dny lepší, ale i dny plné breku, nezodpovězených otázek a nejistot.

•.•♥•.•
Další špatné období přišlo v březnu. Měli jsme zrovna tou dobou jarní prázdniny a já je celé trávila doma. A při jednom takovém špatném dni jsem si řekla, že prostě zhubnu. Že ukážu světu, že dokážu i něco na sobě změnit. Teď už vím, že jsem udělala špatně, ale tenkrát jsem si řekla, že prostě budu málo jíst. Nikdy jsem nechápala, jak může člověku stačit jablko k snídani a jogurt k večeři, ale pak jse zjistila, že to není tak strašné. Kručení v břiše jsem zaháněla pitím čaje. Po dvou týdech jsem začala trochu cvičit a za dalších čtrnáct dní už byly vidět výsledky. Líbilo se mi, jak jsou čísla na váze každý den nižší. Jak se mi s každým týdnem zmenšuje obvod boků... Jenomže nebylo všechno tak skvělé. Přicházely dny, kdy jsem ty chutě už nezvládala a prostě se přejedla. Pak to všechno zase shodila, pak se zas přejedla a tak dále. Do prázdnin se mi podařilo zhubnout zhruba 3-4 kila, ale i tak to bylo vidět.
Koncem dubna jsme se rozešli s přítelem. To období jsem obrečela, ale nakonec jsou z nás přátelé. Tou dobou začala mít kamarádka zdravotní potíže a dost zhubla. Bylo to na ní vidět. Slušelo jí to. Všichni ji na to upozorňovali. A já byla zase v pozadí. Nikdo mi neřekl, že jsem zhubla, že mi to sluší. Cítila jsem, že je to málo, že musím víc. Na letní prázdniny jsem odcházela s předsevzetím, že na sobě během léta budu makat.
A opravdu se mi ze začátku dařilo. Chodila jsem běhat, cvičila jsem, jedla málo. Čísla šla dolů, ale i tak mě to moc netěšilo. Neměla jsem se ráda. Neustále jsem myslela na to, jak pro ostatní nic neznamenám. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdybych nebyla. Kdybych se ani nenarodila.
Za červenec jsem zhubla zhruba tři kila a dostala se na svoji nejnižší váhu. V půlce srpna však přišel zlom. Jeli jsme s mým bývalým přítelem do Prahy a samozřejmě jsem si tam dopřávala. Bohužel hned další den jsem jel k babičce a pár dní jsem tam zůstala. Bylo těžké odolat tolika jídlu. Nezvládla jsem to a od té doby jsem nezvládala nic. Byly dny, kdy jsem jedla málo, ale zase dny, kdy jsem se přejídala, a váha pomalu stoupala. Stále víc jsem se děsila začátku školního roku. Nechtěla jsem nikam. Nejraději bych zůstala pěkně zalezlá doma a vůbec nevycházela z domu. Tou dobou jsem si také poprvé ublížila. Nejsmutnější bylo, že mě to vlastně ani nebolelo. Brečela jsem kvůli tomu, že jsem to vlastně udělala. Věděla jsem, že něco není v pořádku a že potřebuji pomoc, ale zároveň bych si ani pomoct nenechala.
Se začátkem školního roku jsem si řekla, že se zase začnu hlídat. A tentokrát tvrdě. Začátek školy jsem odstartovala čyřdenní hladovkou. Vzpomínám si, že už čtvrtý den jsem nebyla schopná nic dělat, celé odpoledne jsem ležela v posteli a celá se chvěla, než jsem se konečně odhodlala něco sníst. To byla moje jediná takhle dlouhá, a zároveň úplně poslední hladovka. Plánovaný začátek se vůbec nevydařil. Najednou jsem neměla pod kontrolou vůbec nic. Ve škole jsem si připadala zbytečná, odstrčená. Vím, že chyba byla na mojí straně, ale prostě jsem si to nedokázala připustit. Lidé šli dál, akorát beze mě. Uvědomovala jsem si, kolik jsem toho prošvihla, jak mi život protéká mezi prsty. Kolikrát jsem si říkala, že jestliže tohle mají být nejhezčí roky mého života, tak co příjde pak?
Vím, že jsem dokázala brečet prakticky kdekoliv, i v autobuse nebo na ulici. Ubližovala jsm si stále víc a častěji. Pokaždé jsem brečela, protože jsem to udělala, ale na druhou stranu jsem si připadala silná.
V listopadu nastal další zlom, tentokrát ale k lepšímu. Řekla jsem si, že už si ubližovat nebudu, a zavedla jsem si kalendář, kam jsem si zakreslovala každý den, kdy jsem si neublížila. Svoje nezvladatelné emoce jsem ale překonat nedokázala, a tak jsem je začala zajídat. Tou dobou jsem stála naposledy na váze a vážila víc než kdy předtím.
Celý listopad jsem se vyrovnávala s tím, že jsem přibrala, a že se mi už takhle zhubnout nepodaří, protože moje veškerá vůle byla ta tam. Přestala jsem řešit vztahové problémy. Zajídání emocí postupně odešlo.
V prosinci jsem si do hlavy snažila nacpat, že na číslech nezáleží. Že nezáleží na tom, kolik vážím. Že nikdo není dokonalý, a ani já taková být nemůžu. Že bych se měla přijmout taková, jaká jsem. Že jsem něco dostala, ale to ještě neznamená, že to tak musím nechat, ale naopak s tím můžu pracovat, do určité míry i změnit. Že můžu dojít k pěkné postavě i jinak, než hladověním. Víte, kdyby mi tohle někdo řekl už když jsem začínala, tak bych nad tím stejně jen mávla rukou a stejně si dělala svoje. Nikdy bych si nemyslela, že když dojdu tak daleko, že se přestanu ovládat a všechno půjde do háje. Nepřipustila bych si, že se tohle někdy může stát. Ale stalo se. Minulost nezměníme, ale můžeme ovlivnit naši budoucnost. Můžeme se poučit z vlastních chyb, můžeme se poučit z chyb jiných.
Uplynulý rok bych si v žádném případě zopakovat nechtěla. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Naučila jsem se přijmout to, že nejsem perfektní a perfektní ani nebudu, ale nepřestala jsem snít o budoucnosti. Naučila jsem se mít ráda, všímat si maličkostí a radovat se z nich. Nezabývat se velkými nedostatky, ale soustředit se na každý malý úspěch, na každou věc, co dělám, aby byl zítřek lepší než dnešek. Od listopadu jsem si neublížila a ani nestála na váze. A musím přiznat, že mi to nechybí, zjistila jsem, že to není mojí proiritou.
Neříkám, že je všechno ok, mám ještě před sebou spoustu věcí (a vztahů), co je potřeba spravit, ale každý večer, když jdu spát, se se sebou cítím spokojená a jsem šťastná. Je to zhruba týden a půl, co jsem začala posilovat, a doma mi už říkají, že je to na mně vidět. Neskutečně mě to motivuje a jsem zvědavá, jak budu vypadat za měsíc.
Tímto bych chtěla vzkázat všem, kteří nejsou spokojení se svojí postavou a chtěli by zhubnout, ať neudělají stejnou chybu jako já. Existuje mnohem lepší a efektivnější cesta než je hladovění a sebenenávidění ;)

Chtěla bych Vám popřát hezký zbytek neděle ;) Užívejte sněhu (jestli máte, my teda jo☺), netrapte se zbytečnostmi a radujte se z maličkostí!
Vaše Loretta

P.S. Máte-li někdo svůj příběh, který byste se chtěli podělit, neváhejte a pište!!! :D

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama